Poprvé jsem se do oblasti zálivu Golfo di Orosei podíval v rámci výletu s Martinem Trdlou a dalšími v roce 2001. Měli jsme tenkrát v plánu proniknout co nejdále do známého vývěru Sorgente Su Cologone. Po zhruba deseti dnech vytrvalého přesvědčování místních úřadů společně s místními speleology, se nám podařilo povolení získat na dva dny. Martin měl dvojče z 18L lahví a já tehdy zánovní CCR Inspiration, takže jsem se bláhově domníval, jak budem následovat Oliviera Islera, co tam byl celkem daleko a 109 m hluboko. Dostali jsme se pak pouze na konec galerie Tonina do -80m hloubky.

      Tam jsem se také poprvé podíval do sladkovodní vyvěračky Grotta del Bue Marino, ústící přímo do zálivu.
      Okouzleni jejím půvabem, jsme se s Martinem rozhodli vydat se sem přístě na expediční výpravu. Jeskyně má dvě větve. Jižní, proplavanou Jochenem Hasenmayerem, a severní, kterou dále než velký Jochen proplavala skupina z Hranického krasu. Takže průzkum zde má vlastně českou tradici.
      Než jsme dali dohromady výstroj, informace a zjistili, že nikdo další nepojede, uběhly v klidu dva roky. Martin mezitím zajistil homemade

skůtry na projetí první soustavy sifonů, vodotěsné pouzdro na spacáky a mapu severní větve od přátel z Hranického krasu. Domluvilo se povolení ke vstupu s místními a jedeeem!
      Jeli jsme každý ve své dodávce přeplněné jak vlastními, tak i půjčenými věcmi. Jeden týden jsme se věnovali zkouškám a opravám skútrů, filmování a procvičovali techniku transportu zhruba 300kg věcí dvoumužně jeskyní. První pobyt uvnitř byl plánován na 3-4 dny za prvními spojenými sifony. Pak jsme sestrojili jízdní soupravu složenou z vodotěsného válce, na který jsme zavěsili pět

18L lahví, to vše připojili na skůtr a vyrazili dne 12.10.03 transportovat věci (7x18L, 4x6L, bivakovací potřeby, pár kilometrů šňůry, akumulátory, atd.) přes prvních 16 sifonů. Transport za 14. sifon, cca 750 m, nám zajistili skůtry. Následuje 800 m přenášení, spojeného s broděním, plaváním, vytahováním věcí a jejich spouštěním, které absolvujeme za 7 h. Máme toho dost a děláme tábor 100 m před 17. sifonem. Po pár hodinách spánku lezeme znovu do vody. Vzhledem k transportním možnostem pokračujeme jen s 2x18 a CCR s 2x6 skrz deset sifonů, z nichž poslední je dlouhý 300 m ve 30 m hloubky. Celou dobu jsme plavali podle Jochenova drátu, pak pokračoval místy

český provázek. Několik set metrů za 26. sifonem hlavní chodba končí a dělí se &na několik vývěrů. Je zajímavé, že některé z nich jsou slané. Mapa, kterou jsme obdrželi v těchto místech končila, ale do dvou z vývěrů vedla šňůra. Vzhledem k dlouhé cestě zpět a stavu vzduchu v lahvích jsme si to namířili zpět do bivaku, kde nás čekal spacák a jídlo. Třetí den jsme ztrávili transportem věcí ven. Následovalo uložení materiálu ke vstupu do jeskyně, kde jsme jej bezelstně zanechali vstříc jeho novému osudu, napokraji zatim klidného moře. Po čtyřech dnech silné bouře v oblasti Golfo di Orosei, se jeden ze skůtrů dostal, bez použití vlastniho pohonu, k rybářské osadě Arbatax,

ležící 50 km jižně od ústí jeskyně. Po jeho nálezu na pláži místní policií, proběhla lokálním tiskem zpráva o nálezu torpéda patrně z období 2. světové války, nebot´ se od něho distancovalo námořnictvo i armáda (viz. L´Unione Sarda). Když pominul vrchol bouře a my se konečně dostali na místo, nalezli jsme v hromadě chaluh po koutech jeskyně jen část naší výstroje, s níž už nemohl pokračovat další průzkum jeskyně. Tak jsme to pár dní zapíjeli a pak jeli domů.


Pavel Říha (část je citována z naší společné zprávy)

popisky obrázků:

1.skůtry
2.z testování na Heřmandách
3. zkouška transportního válce s lahvemi
4. vstup do Bue Marina

+ přiložený článek .PDF