V červenci roku 2002 jsme se účastnili s Honzou Enčevem a Palkem Skovajsou mezinárodní speleopotápěčské expedice s názvem Rakovica 2002, kterou pořádal chorvatský speleoklub DRUŠTVO ZA ISTRAŽIVANJA I SNIMANJA KRŠKIH FENOMENA ZAGREB, zkráceně DISKF. Obec Rakovice se nachází kousek od rezervace Plitvická jezera a úkolem expedice bylo zapracovat na průzkumu blízkých i vzdálenějších suchých a mokrých objektů.       První akce byla v soustavě Panjkova-Varicakova spilja. Cesta jeskyní vede po proudu toku, takže se to celkem kalí a první ponor je zde po ca čtyřech kilometrech. Lahve jsme si vláčeli v batozích a šli oblečeni v sucháčích, kvůli časté cestě hlubokou vodou. Když jsme za čtyři hodiny dorazili k prvnímu sifonu, byli jsme celkem zahřátí. Dalších ca 5 hodin jsme proplavávali malé sifonky, objevovali a mapovali. Ven jsme se dostali až ráno po

čtrnácti hodinách úplně vydojení. Čekal tam na nás nasvícený vchod, televizní štáb a rozhovory.
      Pak přišlo na řadu potápění v krásném vývěru Sinjac, což je takový modrý rybníček v lukách. Pěkná viditelnost, napřed kolmo dolů do -45m a pak plavání do boku svažující se velkou chodbou. Protože byl k dispozici pouze vzduch, otočili jsme to nejdále v -91m hloubky, kde už bylo možno vidět různé zajímavé úkazy. Další den jsme tu natočili pár pěkných záběrů.
      Poté nás odvezli do blízkosti Zadaru k vývěru Kusa, který byl do té doby proplaván pouze do hloubky -30m. Takže plaveme novou velkou chodbou ca 200 metrů přes max. hloubku -50m, začínáme stoupat, v -20m na druhé straně uvazujeme a točíme. Mezitím se ze stropu sneslo mračno sedimentu, takže viditelnost klesla z perfektní na půl metru. Těšíme se na možný průnik sifonem,

že ani nemůžeme dospat. Za pár dní dostáváme zase šanci. Plaveme, navazujeme novou na konec předešlé lajny a za chvíli hladina. Veliký dóm s vodopádkem a bohatou výzdobou, jeskyně pokračuje dál. Sundáváme výstroj a jen v obleku a helmě pokračujeme a lezeme touhle parádou nahoru. Po pár stech metrech se dostáváme na konec do labyrintu s mnoha čistými jezírky, která musíme všechna prohlédnout, kde je pokračování. Jedno vypadá nadějně a tak se donesla jedna plná šestka, reel a kamera. Cesta vede dál a najednou narážím na velkou chodbu, co vede šikmo dolů. Na jejím horním konci je hladina a uzavřený dóm, dolů můžu jenom toužebně zírat. Snad příště.
      Pak ještě nějaké natáčení a po týdnu se s chorvatskými přáteli loučíme a jedeme domů.

      Další rok přijímáme pozvání rádi znovu. Tentokrát zde zůstávám dva týdny, první opět s Palkem a dalším slovenským potápěčem Jano Karpišem a na druhý dorazí Martin Trdla a Márfy. První týden samé organizační tahanice, takže za zmínku stojí jen objev díky Palkovi, který vytrvale působil na vedení expedice, abychom mohli mezi tiskovkami zalézt do takového malého potůčku, vyvěrajícího pod jeskyní Baračevac kus od základny. Povídali sice, že už to zkoušeli a nejde to ani za sucha, ale Palko odvalil nějaký kámen a proplaval skrze restrikci dovnitř. No a pak už jsme to tam protáhli na ca 500 metrů daleko. Kalitelnost úplně maximální, hloubka do -7m, chodbička se kroutí jak liána, samá ostrá hrana a sediment, takže návrat úplně poslepu trval asi hodinu. Lajnu jsem tam nechat nechtěl, protože jsem s ní měl jiné úmysly. Tudíž celkem pakárna. Při večeři se zmiňuji, že cestou bylo vidět bílého

raka s černým hřbetem. Zvířátkolog expedice nadskočil, a chtěl nás hnát zpět do jeskyně. Jenom těžce jsme ho přesvědčovali, že to pár dní určitě nepůjde. Jednalo se totiž patrně o endemický druh, raka tu nikdo prý neviděl léta.
      Pak slovenští přátelé odjeli, dorazili kluci z Čech a šli jsme natáčet na Sinjac. Martin měl s sebou CCR s trimixem, takže šel do hloubky a já ho cestou točil. Jelikož chodba ztrácí sklon, je potřeba plavat celkem daleko. Já se vracel s kamerou a vzduchem z -80m, Martin doplaval až něco přes -100m hloubky, kde už chodba neklesá.
      Cestou na Sinjac je údolí jménem Blata, které je na jaře celé zatopené. Odtéká do jeskyně v rohu jako velká vana. Tam jsme ztrávili dva dny a mimo jiné natočili chorvatského potápěče, jak zcela zapleten do lajny padá po zádech vodou kolem, a zmiji, co snědla žábu, což Márfy skvěle přeložil jako

"Žaba inside zmija"
      Následně jsme začali pracovat na možnosti dalšího potápění v Kuse. Sehnalo se povolení a přestěhovali jsme se k Zadaru. Ukázal jsem Martinovi první sifon a na další ponor už jsme se vybavili i lahvemi na pokračování ve 2. sifonu objeveném minulého roku. Vedoucí expedice si vydupal, abychom vzali skrz první sifon i jeho syna, co pak natočí objevenou suchou část s výzdobou a Marfy mu musel půjčit lahve a dýchátka, protože sám měl hrozné.
      Donesli jsme vercajk k druhému sifonu, zanořili se a chodba, co jsem do ní toužebně koukal před rokem, se dole změnila v tunel o slušných rozměrech. Vymotali jsme 200 metrů lajny do hloubky ca -45m, a protože jsme měli jen malé bokovky, otočili jsme to zpátky. Obří chodba vede dál a stále mírně klesá.
      Mimo několika vydařených večírků se už nic zvláštního nestalo a jeli jsme domů.