Letos v srpnu jsme jeli do Francie jen ve dvou s Márfym, ale už při nakládání výstroje se ukázalo, že jí přesto přibylo. Můj Transportér by to už neuvezl a tak jsme jeli Márfyho LT-čkem, které uveze skoro 2 tuny. Měli jsme v plánu pokračovat s potápěním v oblasti řeky Lot a pak přejet na sever k řece Dordogne. Volno bylo zařízené na tři týdny, tak letos přibyli i kola, gril a jiné užitečné věci.
      Zabivakovali jsme na chlup tam, co před rokem, ve skvělém kempu v Saint Sulpice. První cesta vedla do Trou Madame, prohlédnout si mezi 5.a 6.sifonem boční sál s lezením a neúplně prolezlými koncovkami. Vody bylo málo, takže transport jako obvykle.

Odbočku jsem nalezl celkem snadno, odstrojil se a prolezl během hodiny a něco velké prostory bočního dómu. Nacpal se do jedné plazivky, odkud jsem musel dlooouho couvat a pak je tam prima traverz blátem nad malou propastí zajištěný starou statikou, co nedrží. To jsem zjistil, až když jsem se houpal nad šestimetrovou jámou. Dále je tam mimo jiné i větší nezakreslené jezírko. Vypadající jako koule bláta jedu zpět.
      Další ponor v téhle parádní jeskyni byl zamýšlen samozřejmě do dálky. Obalil jsem se lahvemi a vyrazil na skůtru. Po dvou hodinách jednomužného vláčení věcí přes sucha jsem dorazil, už bez skůtru do osmého sifonu,

kde jsme minulý rok skončili. Letos jsem měl dostatek vzduchu, času i lajny a tak plavu a plavu. Ve 23 metrech hloubky, na ca 1750 metrech od vchodu, což je konec mapy-na netu všeobecně k dispozici, navazuji. Není to potřeba, stará vodící lajna je až na krátká přerušení v pohodě. Jen chci vědět, kde zhruba jsem. Dalších 500 metrů plavu střídavě v -14 až -20 metrech hloubky, charakter jeskyně se mění na písečné duny v široké chodbě. Na konci svojí lajny končím, i když ta stará vede pořád pěkně dál. Osmý sifon možná bude slušně dlouhý. Je to cirka kilometr zpátky na první sucho, pak transport, sifon, transport, sifon atd. atd.,

za dalších pár hodin jsem zase venku. Za vyššího stavu vody se tady patrně dá dojet pohodlně až do Tramtárie. Lokální údaje o hloubce zde mohou nabýt o několik metrů větší hodnoty, než na mapě.
      Pak přichází na řadu Ressel. První ponor na zavezení pár lahví. Další už jedu skrze první sifon na druhou stranu, ale oproti předešlému roku mířím rovnou do druhého sifonu skrze bypass, který zde objevili Rick Stanton s Jasonem Mallinsonem. Je to čistý tunýlek, co se větví do Lac des Blocs a Lac"T", které je součástí druhého sifonu. Už se tu celkem orientuji, což se bude hodit na dalších akcích. Ponor zabral včetně oboustranné dekomprese sedm hodin.

Zajímavý mi přišel celkem slušný počet ryb, asi 8, na druhé straně. Třetí ponor pro sebrání zavezených lahví spojuji s rekreační prohlídkou Galerie Profonde a Galerie Nord. U stropu Salle du Nord se zdá lehce teplejší voda.       Jezdím a čumím tady po chodbách 90 minut, v ca -50 až -70 metrech hloubky, až je z toho ponor na pět hodin. Cestou zpět potkávám napohled sympatického plavce, nepřipomínajícího ničím zde běžný monotyp potápěčské voňavky. Je sám, umí pozdravit, má helmu, odřené bokovky 12L, v nich evidentně vzduch, a je celkem daleko od vchodu. Posléze jsme zjistili jak se jmenujeme, odkud jsme a že bydlíme ve stejném kempu. Byl to anglán ze skupiny Ricka Stantona a tady byl na dovolené s manželkou a dětmi.

Tak jsme to několikrát zapili, vyměnili info o lokalitách apod.
      Pak jsme vyrazili na sever k Rocamadouru, kde jsme se chtěli potápět v St. Sauveuru, na který nás navnadil onen angličan. V současnosti je tam dosažená hloubka v druhém sifonu -182 metrů. Ubytovali jsme se v super kempu, ale změnilo se počasí a začalo pršet. Zajeli jsme na místo, nanosili věci na břeh, a šel jsem se kouknout do vstupu jak to vypadá. Belgičani, co zrovna vylezli z vody mezitím nevěřícně zírali na Márfyho, skůtry a hromadu lahví. Pak se ukázalo, že jeden z nich byl jako support na Hranické propasti s Pauwelsem v roce 1993. Viditelnost byla celkem mizerná ale oproti Vltavě prima, tak jsem se vrátil pro pár lahví a skůtr a vyrazil alespoň na seznámenou. V podstatě stejné, jako když se na dálnici v mlze snažíte jet podle bílého pruhu. Cestou se to ještě zhoršilo, takže jsem na konci hluboké části prvního sifonu kus vystoupal a pak to otočil zpět. Není holt každý den posvícení.
      Jelikož se počasí nemělo zlepšit, ukončili jsme po patnácti dnech náš pobyt a mazali domů. Celé to proběhlo hladce hlavně díky Márfymu, který se ve funkci supportu-fotografa-kuchaře v jednom, o mně staral jako matka o dementní děcko. .